UKŘIŽOVÁNÍ

 

Už jsme si natolik 
zvykli dívat se na kříž a na 
Kristovo ukřižované tělo, 
na něm visící, že si ani 
neuvědomujeme tragickou 
skutečnost, která je skryta 
za obrazem Ukřižovaného. 
Z kříže se dokonce stala 
ozdoba, která se ve zlatě či 
stříbře nosí na krku. Je 
právem symbolem 
křesťanství a má své místo 
v soudních síních, ve 
školních aulách, na 
hrobech zesnulých a dokonce i na vrcholech hor, jako symbol křesťanské víry a znak 
vítězství nad mocnostmi zla a nad smrtí. Ale co se za tímto symbolem skrývá? Nejprve se 
podíváme,  čím byl kříž pro antický svět a co znamenalo ukřižování a smrt na kříži pro 
Ježíše Krista. Pak si všimneme, jak se kříž, který byl symbolem největší potupy, stal 
znamením vítězství, a za jakou cenu bylo překonáno "pohoršení" a "bláznovství" kříže. 
 Dnes už jen stěží dokážeme pochopit jaké to muselo být pro židy "pohoršení", když 
slyšeli mluvit o "ukřižovaném mesiáši", a současně proč pohané "odmítli" věnovat 
pozornost Pavlovi, který jim hlásal, že Ježíš, Boží Syn, byl pro spásu všech lidí odsouzen 
"k nejpotupnější smrti: smrti na kříži"
1
 Proto je třeba sestoupit do smýšlení antického 
světa, abychom poznali co pro něj znamenalo odsouzení k smrti na kříži. 
  
  Kříž (latinsky 'crux', řecky 'stauros' /σταυρóς/) byl ve starověku popravčím nástrojem, 
na němž se vykonával trest smrti za těžké zločiny. Původně to byl strom  či kůl ('xylon', 
/ξύλον/), na který byl odsouzenec zavěšen, přivázán řemeny nebo přibit hřeby; mnohdy byl 
kůl zahrocen (skolopos) a odsouzenec byl na něj naražen a jím proboden: bylo to 
"naražení" na kůl. Později se na vertikální kůl, který byl zaražen do země  (stipes) 
připojovalo příčné břevno, zvané patibulum, protože zpočátku jím bývala závora, kterou se 
zajišťovala vrata domů, takže když byla odstraněna fores patebant, neboli brány zůstaly 
otevřeny. Patibulum bylo někdy na místě popravy, ale obyčejně si je na toto místo nesl na 
ramenou sám odsouzenec; tam pak bylo upevněno na vertikální kůl do tvaru písmene T. V 
tomto případě se kříž nazýval crux capitata nebo crux immissa. Jindy se příčnému břevnu 
říkalo supplicium. Křižování se provádělo různými způsoby: Seneka např. píše: 
"Vidím kříže, ne však téhož tvaru
2
, ale vytvořené jedním tak, druhým onak: někteří zavěšují své 
oběti hlavou dolů
3
, jiní je narážejí na kůl
4
, další pak roztahují ruce na patibulum
5
."
6
Očité svědectví jednoho kolektivního ukřižování  čteme u Josefa Flavia. Šlo tehdy o ty, 
kdo se pokusili dostat z Jeruzaléma, obklíčeného na Titův příkaz římskými vojsky.  
                                          
1
'ad mortem turpissimam crucis', Origenes, Com. ad Mt 27,22ss. 
2
'non unius quidem generis'.
3
 'capite quidam conversos in terram suspendere'. 
4
'alii per obscena stipitem egerunt'. 
5
 'alii brachia patibulo explicuerunt'. 
6
 Seneca, Dial. 6,20,3. 
KŘÍŽ NA MONTE ADAMELLO, 3.278M
dar italských alpinistů k poctě Jana Pavla II. "Po zatčení byli zbičováni, a předtím, než byli ukřižováni za hradbami města, museli 
podstoupit všechny druhy mučení. Titus sice měl soucit s jejich utrpením, ale protože jich 
byl velký počet - asi 500 denně - bylo by až příliš velkým rizikem osvobodit je anebo je 
nechat hlídat; proto svým vojákům dovolil, aby si počínali, jak uznají za vhodné. Navíc se 
domníval, že strašlivá podívaná na nesmírný počet křížů  přivede obležené obyvatelstvo k 
tomu, aby se vzdalo. Vojáci, puzeni nenávistí a zběsilostí, si tedy tropili z vězňů posměch, 
křižovali je v různých pozicích, a vzhledem k jejich počtu scházel prostor pro kříže i kříže 
pro těla."
7
Masové popravy ukřižováním, prováděné římskými okupanty, byly koneckonců v Judsku 
dosti  četné: Varus nechal v roce 4 př. Kr. ukřižovat všechny zatčené vězně; Felix dal 
ukřižovat velký počet "lupičů" (šlo o vzbouřence proti římské autoritě); stejně si počínal i 
Florus v Jeruzalémě. 
 V samotném Římě pak Nero - po požáru v roce 64 po Kr., který zničil město a z něhož 
byli jako žháři obviněni křesťané - je odsoudil ke kruté smrti, kterou popisuje Tacitus ve 
svých Annálech (15,44,4): 
"Nespokojil se s jejich vyhlazením, ale bavil se tím, že je oblékal do kůží šelem, aby je pak nechal 
roztrhat psy anebo byli pověšeni na kříže a při západu slunce zaživa zapáleni
8
, aby jako pochodně
prozařovali noc."
9

 Tak Nero sloučil tři nejtěžší tresty starověku: ukřižování, zapálení zaživa a předhození 
šelmám. Vskutku, v tradici římského práva, jak vyplývá z tvrzení Julia Paula, existovaly 
tři nejkrutější popravy
10
: na prvním místě se uvádí ukřižování (crux), na druhém pak 
upálení (crematio) a na třetím stětí (decollatio). V některých pramenech je stětí nahrazeno 
odsouzením k předhození šelmám (damnatio ad bestias). Mezi zločiny, které se trestaly 
ukřižováním patřily: útěk před nepřítelem, vyzrazení státního tajemství, podněcování ke 
vzpouře, vražda, věštba, týkající se prosperity panovníků  (de salute dominorum), noční 
bezbožnosti (sacra impia nocturna), magie (ars magica), závažné falšování závěti
11
 Trest ukřižováním se pro svou krutost nevynášel nad příslušníky vyšších společenských 
tříd (honestiores), ale téměř výlučně se týkal pouze členů nižších tříd (humiliores). Proto 
nemohli být k tomuto trestu smrti odsouzeni římští občané. Takový zločin pranýřoval u 
Verra už Cicero, když jej  vinil, že dal v Messině ukřižovat římského občana P. Gavia; 
současně jej obvinil z toho, že uchránil trestu smrti ukřižováním několik otroků, kteří byli 
k tomuto trestu odsouzeni "dle zvyku předků" (more maiorum)"
12
. Ukřižovat  římského 
občana se tedy považovalo za zločin; bylo však povinností ukřižovat otroky, podezřelé ze 
vzpoury. Ovšem ne vždy tomu tak bylo. Zběhové, i přesto, že byli  římskými občany, 
vzhledem ke svému závažnému zločinu zrady (perduello), protože přeběhli k nepříteli 
(transfugae ad hostes), byli zbaveni občanských práv a proto mohli být potrestáni 
ukřižováním. V každém případě se však tento trest považoval za "nedůstojný římského 
občana a svobodného  člověka"
13
. Navíc "samo slovo kříž mělo být vzdáleno ne toliko 
osobám římských občanů, ale i jejich myšlenkám, očím a sluchu"
14
                                          
7
De bello iudaico 5,449-451. 
8
'aut crucibus adfixi atque flammati'. 
9
 'ubi defecisset dies, in usum nocturni luminis urerentur'. 
10
 "Summa supplicia sunt crux, crematio, decollatio", Sententiae 5,17,2. 
11
 Srv. J. Paulus, tamtéž 5,19,2; 21,4; 26,3,16). 
12
In Verrem 2,5,9-13,12. 
13
'indigna cive romano atque homine libero', Cicero, Pro Rabirio, 5,16. 
14
'nomen ipsum crucis absit non modo a corpore civium romanorum, sed etiam a cogitatione, oculis, auribus', tamtéž.  Hrůza a potupa ukřižování vysvětlují i docela kuriózní skutečnost, že totiž u většiny 
latinských spisovatelů se o kříži a ukřižování mluví jen zřídka či dokonce vůbec: toto téma 
bylo odporné a málo "vznešené". M. Hengel o tom poznamenává: 
"Ukřižování bylo zejména v římské době téměř všude známé a rozšířené, avšak vzdělané vrstvy se 
od této praxe raději distancovaly, a obecně ji přecházely mlčením".
15

 Peršané byli v dějinách zřejmě prvním národem, který začal praktikovat křižování: tento 
způsob popravy měl pravděpodobně náboženský smysl - tělo odsouzence se nedotýkalo 
země, jež byla zasvěcena Ormuzdovi, a ta proto nebyla znesvěcena. Od Peršanů pak přešlo 
k Řekům, do Kartága a posléze k Římanům. Kartaginští trestali ukřižováním své generály 
a důstojníky, kteří byli poraženi ve válce anebo vystupovali jako příliš nezávislí. Nejčastěji 
se však křižování používalo jako prostředku k podrobení odbojných měst  či k přinucení 
obklíčených měst ke kapitulaci, k podmanění vzpurných oddílů či vzdorujících provincii. 
Tak tomu bylo například v případě Tyru, obsazeného Alexandrem, který nechal ukřižovat 
2000 jeho obyvatel; v případě Jeruzaléma v době Titova obléhání anebo v Cantabrii 
(provincii na severu Španělska), která se vzbouřila proti Římu. 
 Podle římského práva se totiž vzpurní podřízení nepovažovali za "nepřátele" (hostes), 
nýbrž za "lupiče" (latrones) a "zbojníky" (lestai): proto nezasluhovali, aby se s nimi 
jednalo jako s nepřáteli, nýbrž jako se zločinci, přičemž tresty smrti, které jim náležely 
bylo ukřižování nebo předhození šelmám (bestiis obici). Dle názoru různých  římských 
právníků, měli být proslulí lupiči (famosi latrones) křižování, pokud možno, na místě, kde 
se dopouštěli zločinů
16
. Pro křižování "zbojníků", kterými většinou bývali otroci, kteří 
uprchli svým pánům a stávali se tak velkým nebezpečím pro obyvatelstvo - o "nebezpečí 
zbojníků  (kindynoi lêstôn)" mluví také svatý Pavel (2Kor 11,26) -, se obvykle volily ty 
nejfrekventovanější cesty, aby je mohlo vidět co nejvíce lidí a pocítit strach: 
"Aby podívaná odradila  ostatní od podobných zločinů a byla útěchou příbuzným a blízkým těch, 
kdo byli zavražděni".
17
 Rozsudek ukřižování, vynesený nad vzbouřenci, lupiči a zbojníky, se netýkal pouze 
jejich těl, nýbrž i jejich duší: podle tehdejšího smýšlení se zastával názor, že duše těch, 
kdo zemřeli násilnou smrtí - naraženi na kůl, sťati, ukřižováni, a kteří se obvykle ani 
nepohřbívali - jsou vyloučeny z pekel, neboli říše zemřelých a potulují se sem a tam ve 
formě různých zlověstných přízraků a přeludů, aniž by došly odpočinku. 

 V  řecko-římském světě bylo ukřižování trestem pro vzbouřence a lupiče, ale také 
typickým trestem otroků. Vskutku se nazývalo 'servile supplicium' ('trestem otroků'). 
Zřejmě kvůli jeho krutosti jej Cicero nazval "nejkrutějším a nejstrašnějším trestem, jaký 
vůbec může být"
18
; a ještě  před ním Plautus 'úděsný kříž"
19
. To,  čím se však zvláště
ukřižování vyznačovalo, bylo jeho sepětí s otroctvím. Proto Cicero spojuje dvojí aspekt - 
nejzažší krutost a trest, vlastní otrokům - když definuje ukřižování jako "nejkrutější trest, 
který se ukládá otrokům"
20
                                          
15
 M. Hengel, Crocifissione ed espiazione, Brescia, Paideia, 1988, 73. 
16
 srv. Dig. 48, 19, 28,15). 
17
Tamtéž. 
18
 'crudelissimum taeterrimumque supplicium', In Verrem 2,64,165. 
19
'maxuma mala crux', Poenulus 347. 
20
'servitutis extremum summum que supplicium', In Verrem 5,66,169.  Proč byl tento nesmírně krutý trest vyhrazen zcela zvláštním způsobem právě otrokům? 
Tak to vyplývá např. z Plautových komedií či z děl Cicerona, Tita Livia, Valeria Maxima 
či Tacita, který uvádí, že Vitellius "stihl zpustlého podvodníka trestem, vyhrazeným 
otrokům"
21
, a o jistém Aziatovi  říká, že "své nešlechetné vládnutí odčinil potrestáním 
otroků"
22
. Proč ale existovalo v Římě i v jiných velkoměstech impéria - jak čteme u Tacita 
-, "místo vyhražené popravám otroků"
23
, kde se tyčilo množství křížů (v  Římě se toto 
"popravčí údolí" nacházelo na Campo Esquilino)
24
  Důvodem byla skutečnost, že vzpoury otroků  představovaly pro republikánský a 
císařský Řím veliké nebezpečí. Římská civilizace spočívala na otroctví: otroci pracovali na 
rozlehlých panstvích vznešených  Římanů a konali veškeré služebné práce v jejich 
palácích. Otroci rovněž vykonávali všechnu manuální práci: těm nejschopnějším byly 
svěřovány administrativní  a výchovné úkoly. Pro Řím by tedy ztráta  či dokonce pouhé 
snížení počtu otroků znamenalo zkázu. Ukřižování tedy bylo pro otroky strašlivým 
napomenutím, aby se nepokoušeli vymanit z otroctví. Co platilo pro Římský stát, platilo i 
pro jednotlivé vysoce postavené rodiny a střední vrstvy: ztráta otroků by je přivedla ke 
zkáze. Proto stát uděloval "hlavě rodiny" (paterfamilias) moc trestat ukřižováním otroky, 
kteří by se vzbouřili svému pánu  či pokud by se dopustili závažných zločinů (mnohdy 
však ani nešlo o nikterak závažné přestupky). 
 Otrok - podle římského smýšlení - totiž nebyl člověkem, ale "věcí", s níž mohl najitel 
nakládat jak uznal za vhodné. Juvenál (50/65-140 po Kr.),  uvádí v jedné ze svých satir 
rozhovor mezi římskou matrónou a jejím manželem, který dal ukřižovat jednoho ze svých 
otroků: 
"Tento otrok na kříž!" - Ale jakého zločinu se dopustil, že by zasluhoval takový trest? Kde jsou 
svědkové? Žalobce? Poslechni tedy: nezkoumá se nikdy příliš, pokud jde o smrt člověka!" - "Ach, 
bláznivá! Copak otrok je snad  člověkem? Nechť, nedopustil se ničeho! Ale já tak chci, a tak 
přikazuji! Jako důvod stačí má vůle.!"
25
 Obava ze vzpour otroků vedla k tomu, že ve II. století př. Kr. se v Itálii přehnaně
uchylovalo k tomuto  'servile supplicium' ukřižování. Appianus píše, že po definitivním 
poražení Spartaka, který v roce 73 př. Kr. zorganizoval povstání otroků proti Římu, nechal 
vítězný Crassus pověsit na kříže 6000 zajatců podél Via Appia, mezi Capuou a Římem
26
M Hengel dodává: 
"Přísné užívání 'servile supplicium' ukřižování bylo důsledkem panického strachu ze vzpour otroků: 
zvláště pak v Itálii, protože v době římského 'imperializmu' po druhé punské válce, byla země
zásobena velkým počtem otroků, kteří pracovali na římských panstvích. Je tedy pochopitelné, že 
tato obava mnohdy přerůstala v nenávist".
27

 V židovském světě se křižování používalo za vlády Hasmoneovců, která začala po 
vzpouře Makabejských (II. stol. př. Kr.) do roku 63 př. Kr., kdy Pompeius dobyl Palestiny. 
Tak Alexandr Janneus nechal ukřižovat 800 židů, zřejmě farizeů
28
. Herodes od tohoto 
                                          
21
'sumptum de eo supplicium in servilem modum', Hist. 2,72,2. 
22
'malam potentiam servili supplicio expiavit', Hist. 4,3,2. 
23
'locus servilibus poenis expositus', Ann. 15,60,1. 
24
 Srv. Ann. 2,32,2. 
25
'O demens, ita servus homo est? Nil fecerit, esto. Hoc volo, sic iubeo, sit pro ratione voluntas!', Satirae 6, 219ss. 
26
 Srv. Bellum civile 1,120. 
27
 Srv. Crocifissione ed espiazione, 93. 
28
 J. Flavius, De bello iudaico, 1,97s; Antiquitates iudaicae 13, 380-383. trestání ustoupil - nikoli však kvůli lidštějšímu smýšlení, ale proto, aby se distancoval od 
počínání Hasmoneovců. Poté, co se  Římané přehnaně uchýlili k tomuto trestu, aby 
potlačili židovskou vzpouru, nebyl trest ukřižování už nikdy na území Palestiny uložen. 
Tím spíše, že na něm spočívalo Boží odsouzení. V Deuteronomiu se totiž říká: 
"Dopustí-li se nějaký člověk zločinu, za který zasluhuje smrt, a ty jej odsoudíš k smrti a pověsíš na 
strom, nenecháš jeho mrtvolu na stromě  přes noc, ale pohřbíš jej týž den, protože ten, kdo je 
pověšen, je zlořečený Bohem, a ty neposkvrníš zemi, kterou ti dává v dědictví Hospodin, tvůj Bůh!" 
(Dt 21,22-23) 
To také vysvětluje, proč prvotní křesťanské kázání o "ukřižovaném" Mesiáši vzbudilo u 
židů "pohoršení": jak by mohl být Mesiáš "ukřižovaný", tedy Bohem "zlořečený"? 
 Je třeba také uvést, že židovský zákon nepovažoval zavěšení na strom za trest smrti, 
nýbrž za přídavný trest. Používal se totiž pro modloslužebníky a rouhače, kteří byli 
ukamenováni a teprve potom - jako mrtví - pověšeni. Jeho trestní charakter spočíval v tom, 
že ukamenovaný člověk, pověšený na strom, nese pečeť "Božího zlořečení". 

Jak probíhalo ukřižování? Obecně mu 
předcházelo bičování, jež Horatius 
nazývá 'strašlivým' a dodává, že ti, kdo 
jej podstoupili, umírali
29
. K bití 
odsouzence se používalo 'flagellum', 
což byl bič tvořený různými  řemínky, 
provazy s uzly  či  řetízky, na jejichž 
konci byly upevněny kůstky a olověné 
kuličky. Dle  římského práva nebyl 
stanoven limitní počet ran, takže  často 
docházelo k tomu, že bičovaná osoba 
pod ranami zemřela. Avšak židovský 
zákon stanovil jejich počet na 40, 
přičemž farizeové - z obavy, aby limit 
nebyl překročen - snížili tento počet na 
39. Krutost bičování závisela na 
hrubosti katů, bylo však potupné i to, že 
bičovaný byl vystaven hanebnému 
svlečení ze šatů a přivázán ke kůlu  či 
sloupu. 
 Po bičování byl odsouzenec k trestu 
ukřižováním veden na místo popravy: 
na ramenou si musel nést  patibulum
nebo supplicium  a na krk mu byla připevněna cedulka, na níž stálo jeho jméno a důvod 
odsouzení. Musel procházet nejfrekventovanějšími ulicemi, aby u kolemjdoucích 
vzbuzoval strach a on sám tak byl  co nejvíce potupen. Také k popravě se vybíralo 
vyvýšené a frekventované  místo. Když na něj odsouzenec dorazil, byl přivázán anebo 
přibit hřeby na patibulum; poté byl vyzdvižen na vertikální kůl (stipes), který byl pevně
ukotven do země pomocí provazů, žebřů nebo jen ručně - byl-li kříž nízký, a na něj 
upevněn; potom se na vertikální břevno přibíjely nohy odsouzence dvěma hřeby, někdy se 
                                          
29
Satirae 1,2,41. 
BIČOVÁNÍ, Caravaggiovšak nohy dávaly přes sebe a přibíjely pouze jedním hřebem. To vše je vyjádřeno větou: 
odsouzenec upevněný na příčné dřevo a vyzdvižen na kříž
30
. Uprostřed vertikálního kůlu 
byl uchycen dřevěný hrot (aculeus), na němž mohl odsouzenec obkročmo sedět: odtud 
výraz "být posazen na kříž". Křesťané tento 'aculeus' pominuli vzhledem k nevhodnému a 
obscénnímu aspektu, který mohl vzbuzovat.  
  Kříž byl zpravidla spíše 
nízký, asi v úrovni 
člověka a to jak kvůli 
pohodlí vojáků, tak také 
proto, aby dravé šelmy 
mohly snadno roztrhat 
těla odsouzenců, neboť
tito byli kromě ukřižování 
"odsouzeni k rozsápání 
šelmami"
31
. Vyšší kříž se 
dělal v případě, že se 
chtělo docílit co největší 
potupy odsouzence tím, 
že jej bylo zdaleka vidět a 
byl tak vystaven 
posměchu a potupám lidí. 
  Dříve než odsouzence 
pověsili na patibulum, byl 
svlečen ze šatů a v nahotě vystaven pohledům kolem jdoucích. Sundali mu rovněž tabulku 
s důvodem odsouzení, kterou měl na krku a připevnili ji na vertikální kůl nad jeho hlavu, 
aby si ji kdokoli mohl přečíst. Tak měl být odsouzenec zbaven veškerého vzhledu 
právnické osoby, "lidskosti", potupen na těle, strašlivě zohaveném; na cti, protože trest 
ukřižování se vynášel nad otroky, zběhlíky, lupiči; a také potupen v lidské důstojnosti, 
když byl nahý vystaven 
pohledům a hrubým 
urážkám lidí. 
 Smrt ukřižovaných 
byla nejen hrozně
bolestná, ale současně i 
velmi pomalá, neboť
viseli na kříži až několik 
dní: kromě  přibití hřeby 
měli velké obtíže s 
dýcháním, žízeň - 
vzhledem ke ztrátě krve, 
dehydrataci organizmu a 
potu, štípal je dotěrný 
hmyz a jejich těla se 
stávala kořistí šelem a 
                                          
30
'patibulo suffixus in crucem tollitur'. 
31
' damnati ad bestias'. 
KORUNOVÁNÍ TRNÍM, Caravaggio
Kaple ukřižování na Kalvárii dravých ptáků. Jakmile ukřižovaný zemřel, byl ponechán v rozkladu na kříži jako potrava 
dravé zvěři. Neměl právo na pohřbení, vyjma případů, kdy příbuzní dostali mrtvolu, aby ji 
pohřbili. Nedovolení pohřbu bylo dodatečným trestem. 
 Pro nás už je skoro nepochopitelné, čím bylo pro antický svět upření pohřbu: znamenalo 
to naprostou profanaci osoby zločince, jemuž nemělo být dopřáno klidu v 'šeolu',  říši 
mrtvých, z něhož jej vyloučila už násilná smrt, ke které byl pro své zločiny odsouzen: 
"duše ukřižovaných, sťatých  či šelmám předhozených zločinců jsou vyhoštěny z 
podsvětí"
32
. Trest smrti ukřižováním zrušil až císař Konstantin.  

 Ježíšovo ukřižování se nikterak nelišilo od způsobu, jakým se tento rozsudek obvykle 
vykonával. Poté, co jej Pilát odsoudil k smrti, dal jej zbičovat podle římského zvyku, čili 
bez stanovení počtu ran; pak si z něj římští vojáci tropili posměch, když jej korunovali 
trním na krále. Nato mu vložili na ramena  patibulum, které - vzhledem k předchozímu 
mučení nebyl schopen sám nést, takže 
přinutili jistého Šimona z Kyrény, který se 
vracel z pole, aby mu s ním pomohl. Když 
došli na pahorek, zvaný Golgota, sundali 
mu z krku tabulku, na které bylo napsáno 
jeho jméno (Ježíš Nazaretský) a důvod 
odsouzení (Král židovský). Pak mu dávali 
pít narkotický nápoj, namíchaný z vína a 
myrhy, kterým ženy z vyšších 
jeruzalémských vrstev předkládaly 
odsouzencům, aby ztlumily jejich bolesti. 
Nato ho svlekli ze šatů, přibili na patibulum
a to vztyčili a upevnili na stipes, zasazený 
do země. Nakonec na stipes  přibili nohy - 
zřejmě jedním hřebem a nad hlavu mu dali 
nápis s odsouzením. Spolu s Ježíšem byli 
ukřižování i dva zločinci, jejichž kříže byly 
vztyčeny jeden po jeho pravici a druhý po 
levici. Je pravděpodobné, že Ježíšův kříž 
byl vyšší než obvykle, protože voják musel 
houbu namočenou do octa narazit na tyč, 
aby utišil jeho žízeň (Mk 15,36): 
Jeden z nich (vojáků) odběhl, namočil houbu do 
octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát 
pít...". 
 Ježíšova agónie na kříži byla krátká, 
neboť trvala jen tři hodiny. Protože dle 
ustanovení Deuteronomia - "Zlořečený, kdo 
visí na dřevě" - by přítomnost ukřižovaného 
znesvětila slavení Paschy, urychlovala se smrt odsouzenců zpřerážením nohou. Avšak 
Ježíšovi - který byl k Pilátovu údivu už mrtvý, nezpřeráželi kosti, ale jeden z vojáků mu 
pouze kopím probodl bok. Jeho mrtvola nebyla vhozena do společného hrobu, jak to 
                                          
32
'Scelestae quaquae animae inferis exsulant', Tertulián, De anima 56,8-57,3;CC 11,864s. bývalo zvykem, ale předána Josefovi z Arimatie, který výslovně požádal Piláta, aby mohl 
Ježíšovo tělo uložit do své hrobky. 

 Tyto historické informace o ukřižování nám pomáhají chápat, jak muselo být pro 
učedníky obtížné hlásat křesťanské poselství o  Ježíšovi, a jak bylo těžké jeho přijetí ze 
strany židů a pohanů. Historik se proto oprávněně táže, jak mohlo mít prvotní křesťanství 
vůbec úspěch, a zda není třeba přijmout  či alespoň tušit nadpřirozený zásah, který 
křesťanská víra nazývá "moc Ducha svatého". 
 Když se o kázání zmiňoval svatý Pavel, napsal křesťanům do Korinta: 
"Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Ježíše Krista ukřižovaného. 
Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo 
pohané, pro ně je Kristus Boží moc a Boží moudrost". (1Kor 1,22-24). 
Svatý Pavel si byl dobře vědom, že nehlásá to, co od něj židé či pohané očekávali. Židé po 
něm totiž chtěli divy a velkolepé zázraky, jaké znali ze svých bohatých dějin, a které by 
dovolily považovat Ježíše za za Božího posla a proroka - podobně jako už po Ježíšovi 
"Mistře, chceme od tebe vidět znamení" (Mt 12,38). Řekové, pro něž je nejvyšší hodnotou 
moudrost, hledali nové učitele moudrosti. Pavel však nemůže ani židům ani pohanům 
představit jinou  řeč, než "slovo kříže" (ο λόγος ο τού σταυρού; 1Kor 1,18), které je 
"bláznovstvím" (μωρία). 
 Proč "bláznovstvím"? Protože Pavel pohanům hlásá, že Ježíš je Boží Syn a Spasitel 
lidstva od hříchu a smrti. V tom spočívá "bláznovství" jeho kázání: jak může být Božím 
Synem jakýsi "ukřižovaný" žid - čili římskou autoritou odsouzený k trestu smrti na kříži, 
ke smrti, která byla vyhrazena vzbouřeným otrokům, zatvrzelým zločincům a vzpurným 
poddaným, - tedy smrti nejen nesmírně kruté, ale současně i velmi potupné? Jak může být 
Spasitelem lidí muž, který nejenže nedokázal zachránit sám sebe od tak hanebné smrti na 
kříži, a který tedy nezemřel jako hrdina, nýbrž jako opovrženíhodný a ubohý zločinec? 
 Na Ježíšově smrti není vskutku zjevně nic obdivuhodného a hrdinského: i Sokrates byl 
odsouzen k smrti, ale s jakou vznešeností a hlubokou jasnozřivostí přijímá  číši jedu a 
rozmlouvajíc se svými žáky -  když nabádá Fedona, aby přinesl Esculapiovi v oběť
kohouta, a tak byl vysvobozen od zla života, - očekává smrt! Ježíš však umírá sám, 
opuštěn svými učedníky a jedním z nich dokonce zrazen: umírá strašlivě zbičovaný, 
posmívaný římskými vojáky jako trním korunovaný král a tupen představiteli židovského 
národa jako falešný mesiáš: 
"Mesiáši, izraelský králi! Sestup teď z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kteří byli 
ukřižováni spolu s ním. (Mk 15,32), 
umírá, vystaven nahý posměchu kolemjdoucích, volajíc "mocným hlasem: Bože můj, 
Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk 15,34). Na této smrti nenajdeme ani náznak smrti 
moudrých, kteří podle morálního smýšlení stoicizmu musí  čelit smrti "netečností" 
(apatheia) a "ctností" (areté)., neboli vnitřní průzračností a neochvějností. 
 Je-li pro  řecko-římský svět, k němuž se Pavel obrací, "slovo o kříži" "hloupostí" a 
"bláznovstvím", pak pro židy, jejichž  komunity byly rozptýleny v helénském světě, a 
kterým jako první přinesl evangelium Ježíše Krista, je slovo o kříži "pohoršením". Proč
"pohoršením", nebo doslova "kamenem úrazu", který jim brání uvěřit v Ježíše Krista? V 
čem toto "pohoršení" spočívá? V tom, že Pavel hlásá "ukřižovaného Mesiáše": 
"my kážeme Krista ukřižovaného (Christon estaurómenon)" (1Kor 1,23). Pro židy totiž bylo nepřijatelné, aby Mesiáš - Bohem vyvolený a poslaný, aby vysvobodil 
jeho lid z rukou nepřátel - umřel jako otrok a opovrženíhodný zločinec, navíc nejkrutější a 
nejpotupnější smrtí, jak si lze vůbec představit. K tomu přistupovala i skutečnost, že na 
každém, kdo visel na "potupném dřevě  kříže" spočívalo Boží zlořečení, jak  čteme v 
Deuteronomiu (Dt 21,22-23), a jak jsem se už výše zmínil. Nejvýznamnější mužové 
izraelského národa a  lidé Bohu blízcí zemřeli se ctí a sytí dnů. V  Tóře je sice několik 
nepochopitelných případů lidí věrných a Bohu milých, kteří předčasně zemřeli v boji, jako 
zbožný král Jozijáš, raněný v bitvě u Megida (r. 609 př. Kr.), když vytáhl proti 
egyptskému faraónovi Nekaovi, protože "Bůh dává vítězství svému Pomazanému 
(Mesiáši)". Jak by tedy mohl být Boží  Mesiášem "ukřižovaný" a tak potupně umírající, 
odsouzený k tak hanebné smrti, protože jej obvinili jednak z toho, že mluvil proti Tóře a 
proti chrámu, nejposvátnější instituci židovství, tak ze vzpoury proti římské moci? 

 "Bláznovství" a "pohoršení" Ježíšovy smrti na kříži bylo o to větší, že Pavel hlásal, že 
Ježíšova smrt, přestože byla tak strašlivá, byla smrtí "vykupitelskou". 
 Tvrdil totiž, že Mesiáš-Ježíš zemřel, aby usmířil hříchy všech lidí: 
"Kristus zemřel za naše hříchy ve shodě s Písmem, byl pohřben a třetího dne vzkříšen podle Písem" 
(1Kor 15,3-4). 
Ježíš zemřel za jiné hříšníky: jeho smrt tedy byla "zástupná", "na místo" a "ve prospěch" 
hříšných lidí, tedy těch, kdo byli Bohu vzdáleni a nemohli mít k Němu přístup. Jeho smrtí, 
kterou nespravedlivě zapříčinili lidé, ale kterou Bůh připravil a zamýšlel ve svém 
nevyzpytatelném plánu vykoupení lidstva z hříchu a smrti, došlo ke smíření lidí s Bohem, 
a lidem tak byla darována spása. Bůh sám "vložil" Ježíše do rukou hříšníků, aby jej tito 
svobodně a dobrovolně odsoudili k smrti; ale po třech dnech jej vzkřísil k novému životu, 
dal mu jméno "Pán" /Kýrios/ a posadil ho po své pravici jako krále vesmíru a soudce 
živých i mrtvých. 
 Tato Pavlova tvrzení, která načerpal u první křesťanské komunity v Jeruzalémě, byla 
pohoršením a bláznovstvím nejen pro pohanské Helény, ale i pro židy. U vzdělaného 
posluchače pohanského světa  
"muselo toto křesťanské kázání o ukřižovaném mesiáši vzbuzovat odpor jak z hlediska etického, tak 
i morálního; je totiž v rozporu s povahou božství, jejíž pojem vytříbila filozofie. Nová nauka o spáse 
tak obsahovala pasáže, které lze z tohoto pohledu nazvat nejen barbarskými, ale také nerozumnými 
a přehnanými; současníkům se musela jevit jako temná či dokonce bláznivá pověra. Nešlo o smrt 
hrdiny dávných  časů, prodchnutou náboženským světlem, nýbrž o smrt židovského řemeslníka z 
nedávné minulosti, který byl odsouzen jako zločinec a jemuž se připisovala minulá i přítomná spása 
všech lidí".
33
 Kázání o "vykupitelské" smrti mesiáše-Ježíše byla pohoršlivá rovněž pro židy. Na jedné 
straně podle mesiánských představ židovství, nemohl Mesiáš umřít potupnou smrtí tak, jak 
zemřel Ježíš, neboť by byl Mesiášem "zlořečeným od Boha", což bylo nepřijatelné a 
absurdní; na druhé straně, Tóra nebyla nakloněna "smrti pro druhé": 
Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen 
pro vlastní hřích. (Dt 24,16). 
V židovství existovala pouze osobní odpovědnost: 
"každý zemře pro svou vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby" 
                                          
33
 M. Hengel, o.c., str. 176. říká se u Jeremiáše (31,30) a Ezechiel napomíná 
"Ten, kdo zhřešil musí umřít; syn nebude pykat za otcovu nepravost, ani otec za nepravost synovu. 
Spravedlivému bude připočtena jeho spravedlnost a svévolníkovi jeho zvůle" (18,20). 
Je významné, že ani Mojžíšova přímluva nedokáže zabránit tomu, aby Hospodin potrestal 
lid za to, že si ulil zlaté tele: 
"Můžeš jim ten hřích odpustit? Ne-li, vymaž mě z knihy, kterous napsal". Ale Hospodin Mojžíšovi 
odpověděl: "Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil. Ale ty nyní jdi a veď lid, jak jsem ti 
řekl. Hle, můj anděl půjde před tebou. avšak v den mého navštívení je potrestám za jejich hřích". 
Hospodin stihl lid, protože si ulil zlatého býčka. (Ex 32,33-35) 

 Nyní tedy chápeme, na jak závažné překážky naráželo - a dodnes naráží u věřících i 
nevěřících - prvotní křesťanské kázání o "ukřižovaném Mesiáši, který zemřel za hříchy 
všech lidí". Pouze zvěst o tom, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, usadil po své pravici ve slávě
a dal mu nové jméno "Pán", - pomohlo překonat všechny tyto překážky. Jedině vzkříšení a 
oslavení ukřižovaného mesiáše, které vykonal Bůh ospravedlňovaly pohoršení a 
bláznovství kříže a dávaly jim "vykupitelský smysl. Bůh totiž ve svém tajemném plánu 
spásy lidí "vydal" svého Syna, mesiáše Ježíše, na smrt kříže, aby svou poslušností Otcova 
plánu a svou láskou k Otci a k lidem, splatil jednou provždy hříchy lidstva a ve své 
nevinné krvi smířil lidi s Bohem. V Božím nevyzpytatelném plánu tedy bylo třeba, aby 
mesiáš vykoupil lidi tím, že na sebe vezme jejich hříchy a podstoupí smrt, která je trestem 
za hřích; bylo proto nutné, aby skrze krutou a potupnou smrt kříže sestoupil do hlubin zla. 
Ale právě tímto sestupem "do pekel", měl pokořit smrt, a to nejprve on sám a pak i všichni 
lidé, takže povstal z říše smrti a hříchu a dostal nové jméno, které je nade všechno jméno" 
(Flp 2,9), totiž božské jméno "Pán". 
 "Ukřižovaný mesiáš" je tak 
"vzkříšeným a oslaveným Pánem",  čímž 
je oslabena, ne-li smazána, potupa a 
pohoršení kříže. To je podstatné jádro - i 
když nejtěžší - postoje víry, který je věřící 
povolán zaujmout: křesťanská víra je 
zásadně poznamenána křížem a 
zmrtvýchvstáním. 
 Nejúčinnější odpovědí na "pohoršení" 
kříže je skutečnost, že celé drama 
Ježíšova utrpení a jeho smrti bylo 
podstoupeno "z lásky". Bůh tak miloval 
lidi, že k tomu, aby je zachránil, neušetřil 
ani to, co mu bylo nejdražší - svého Syna Ježíše -, ale vydal ho za nás časné smrti, jako 
"výkupnou oběť", aby je vysvobodil ze smrti věčné. Ježíš tak miluje Otce, že se stal 
"poslušným až k smrti kříže"; a tak miloval lidi, že sestoupil až do propasti smrti - a jaké 
smrti! - aby na sebe vzal odsouzení, které pro svůj hřích zasluhovali, aby je tak vykoupil 
(On, nevinný). Takto, ve světle Otcovy lásky k lidem a Ježíšovy lásky k lidem, lze dát 
odpověď na pohoršlivé drama Ježíšovy smrti na kříži. Právě v tom však spočívají obtíže 
lidí: totiž uvěřit lásce, jejíž nejvyšší důkaz spočívá v bláznovství kříže. Toto bláznovství 
kříže je ve skutečnosti bláznovstvím lásky, a proto je dokáže pochopit jen ten, kdo ví, co 
znamená milovat. 
 

Kontakt

Jan Kohout Provozovna: Černopolní 5, Brno (masérna)

Sídlo firmy: Kollárova 3, Brno
Kontakt Jan Kohout mobil: 777 56 31 43 Pouze telefonicky